WOR - Web O Realitách

Nedávno mi jeden známý ukazoval své fotografie. Byly to hezké záběry krajinek, lesa a zvláštních přírodních útvarů. Neuniklo mi, že se mezi nimi objevilo i několik fotek domů. Uhádnete jakých? Ano, roubenek! Byly staré, některé polorozpadlé, ale přesto stále krásné. V dnešní krajině je mnoho pěkných domů. Když se ale mezi nimi objeví roubenka, stará či nová, většina očí spočine na ni. A právě ty staré okouzlily jednoho malíře natolik, že jim věnoval kus svého života.

Ráda bych pár stránek našeho časopisu věnovala panu Vladislavu Benczykovi, který již nežije. Jeho obrázky visí na zdech mnoha obývacích pokojů, v restauracích, doputovaly ale i do Polska, Brazílie či Austrálie. O vzpomínky jsem požádala jeho manželku, která mě vřele přivítala a na mou prosbu  o něm začala vyprávět.

„Můj manžel se narodil 3.12.1932 v Bystřici nad Olší. Maloval rád již od malička. Ve škole však  nikdy jedničku z výtvarné výchovy neměl. Učitel mu říkával, že jeho obrázky nejsou špatné, ale pořád to není ono. Později pracoval v železárnách jako obsluha vysokých pecí. Stavěli jsme dům, pečovali o rodinu. Kreslení tak pro něj bylo jen občasnou zálibou. Naplno se mu začal věnovat až v důchodu, celkem 19 let. Za tu dobu stačil vytvořit téměř tisícovku obrázků.
Maloval hlavně domy a portréty. Líbily se mu věci, které měly nějakou atmosféru a své kouzlo. Většina jeho roubenek je z okolí Jablunkova. Rád jezdíval na kole a běžkách. Na svých túrách si věci, které jej oslovily, zhruba načrtl.  Doma pak několik hodin tvořil originály. Řada stavení, které namaloval, již ani nestojí. Jeho obrázky jsou tak poslední památkou jejich existence. Přicházeli za ním také lidé s prosbou, aby namaloval jejich roubenku z fotografie. Někdy byly tak malé, že musel pracovat s lupou. Nikomu neodmítl. Z portrétů maloval hlavně tváře beskydských gazdů a lidí, kteří byli nějak poznamenáni osudem, ať už v dobrém nebo špatném. Své obrazy maloval olejem nebo tuší. S olejem byla práce jednodušší, jelikož  lze ještě přemalovat. U perokresby se už ale nic napravit nedalo. Přesto měl druhou variantu raději...“

 

 

Paní Benczyková mě pak zavedla do  pokoje, kde tvořil. Je tam vše tak, jak to opustil. Stěny plné obrázků. Když jsem se v jeho pokoji posadila na křeslo a sledovala jeho kresby chalup, bylo to jako terapie. Z výrazu tváře starců a stařenek na portrétech jsem četla, jak těžký měli život. Jsem vděčná, že  tak krásně zachytil věci, které se už  vrátit nedají.

 

Za rozhovor  a fotografie děkuji paní Heleně Benczykové.

 

 

zdroj : časopis ROUBENKY - katalog projektů

www.roubenky-casopisostavbachzedreva.estranky.cz